O španělském čase

Barcelona, léto 2006

Je horko a vlhko. Právě jsem vystoupila z letadla na letišti v Barceloně a zjistila jsem, že navazující autobus do Tarragony, kde se mám setkat se svou novou španělskou „rodinou,“ už ujel. Ha, informace, tam budou umět anglicky!

Milá slečna na informacích mi cosi vykládá španělsky (nerozumím), vkládá mi do ruky autobusový jízdní řád a ukazuje směr, kam se mám vydat. Táhnu se barcelonským odpoledním žárem s těžkou krosnou na zádech. Když dorazím na místo, nevidím nikde žádné znamení toho, že jsem tu správně. Na lavičce sedí paní středního věku a něco si čte.

„Buenos dias. Do you speak English?“

„No“

A sakra. Nezbývá než to zvládnout ve španělštině.

„Aquí…autobus….Tarragona?“ Vypadne ze mě. Paní pokrčí rameny. Asi vypadám dost zoufale, protože k mému překvapení pak se mnou začne zmíněný jízdní řád studovat. Mluví se mnou, i když moje španělština je mírně řečeno nepříliš použitelná.

Nakonec dokonce vezme svůj telefon (!) a zavolá autobusové společnosti, aby si ověřila, že jsem na správném místě, a sdělí mi čas, kdy má můj vytoužený autobus přijet. Když jí nerozumím, s úsměvem napíše čas na papír. „Adios“ usměje se na mě a odchází.

Zůstávám stát s otevřenou pusou překvapená tou neskutečnou vstřícností. Tak milé chování jsem od cizího člověka snad ještě nikdy nezažila. Tehdy jsem totiž ještě nevěděla, že lidé ve Španělsku mají čas.

Vyrostla jsem v zemi, kde velká část lidí neustále kamsi spěchá. Sama na sobě dodnes pozoruju, že když mě někdo zastaví s dotazem na cestu, znervózním a snažím se dotaz vyřešit co nejrychleji.

A to jsem tenkrát ve Španělsku ještě neměla ani tušení, že existují i země a lidé, kteří si s vámi při dotazu na cestu klidně dají čtvrthodinovou procházku až na místo.

Ten den byl pro mě, co se týče času, zlomový. Začala jsem se o čase učit. Pochopila jsem, že v každé zemi vnímají čas zcela jiným způsobem. Že není nutné na svět nahlížet středoevropskou uspěchanou optikou.

Závisí na každém z nás, jak svůj čas strávíme.

Zda si uděláme v životě čas na své blízké, zda budeme trávit čas s kamarády, hrát si s dětmi, povídat si s babičkami a dědečky, chodit na výlety, jíst dobré jídlo nebo si třeba hrát s koťaty.

Zda budeme neustále zaneprázdněně spěchat od jedné činnosti k druhé anebo se zastavíme, budeme život jen tak pozorovat a užívat si ho.

Já se to stále učím. Prostředí, ve kterém jsem vyrostla, je ve mně zakořeněné hodně hluboko.

Lidé ve Španělsku to umí snad od nepaměti. Spousty místních lidí procházející se v podvečer po ulicích, plážích a parcích, spousty veselých hlasů, které můžeme venku často slyšet až dlouho do noci, skvělé jídlo a víno, které láká na každém kroku, ochota místních se s vámi kdykoliv zastavit na ulici a poradit nebo si jen tak popovídat jsou toho důkazem.

Miluju cizí jazyky a cestování. Protože mi znalost cizích jazyků změnila život, chtěla bych inspirovat ke studiu cizích jazyků i ostatní.

Přála bych si, abychom učení cizích jazyků začali konečně brát jako zábavu, a proto jsem napsala e-book Jak se konečně naučit cizí jazyk. Doporučuju všem, kteří mají stále ještě pocit, že ucit se cizí jazyky je hrozná dřina!

Více o mých zkušenostech s cestováním a jazyky a o tom, jaké byly moje začátky, si můžete přečíst tady.

Pokud máte chuť, moje stránky na facebooku najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *