Jak jsem se přestala bát, že si neporadím

aneb

Cesta, jak překonat vlastní obavy z pobytu v zahraničí a používání cizích jazyků

Psst. Tenhle příběh jsem ještě nikdy nikomu nevyprávěla. Příběh toho, jak je snadné se při pobytu v zahraničí propadnout až ke dnu. A jak se z toho dna odrazit? Ve druhé části příběhu vás čekají dva kroky, s jejichž pomocí jsem to zvládla. A co je ještě lepší – později jsem zjistila, že díky těmto dvěma krokům dokážu překonat většinu nesnází, které mě v životě potkají.

Co že se teda tenkrát seběhlo?

Je to přesně deset let, co jsem se stěhovala za svým tehdejším přítelem do Turecka. Byla jsem už ostřílená cestovatelka. Ovládala jsem tři světové jazyky a znala jsem něco málo i z turečtiny. Můj plán? Naučit se pořádně turecky a najít si práci. Teoreticky jsem měla překypovat sebevědomím. Jenže moje hlava se rozhodla, že to bude všechno trochu jinak…

Co všechno tomuhle momentu předcházelo?

No… kdybych o tom chtěla vyprávět podrobně, vydalo by to asi na tenčí román. Tak třeba někdy příště. Prozradím jenom, že samotné stěhování a to, co mu předcházelo,  pro mě znamenalo docela pěkné nervy. A taky to, že jsem si na předcházejících cestách do Turecka, až příliš snadno navykla, že za mě všechno zařizuje můj turecký přítel.

Tenkrát v létě 2008 jsme spolu konečně (po roce neustálého pendlování tam a zpátky) začali bydlet. S tím samozřejmě přišel i běžný život. A tak jednoho istanbulského rozpáleného letního dne můj přítel začal chodit do práce a já se ocitla v našem novém bytě sama.

V cizí zemi a cizím městě, kde jsem v podstatě nikoho neznala. Situace, kterou jsem předtím už párkrát zažila. Jenže – na rozdíl od mých předchozích cest do ciziny, které měly předem danou dobu trvání – přijela jsem tenkrát do Turecka za životem omezeným na neurčito.

Možná i toto vědomí bylo jedním z důvodů, proč se moje hlava tenkrát rozhodla podat výpověď.

Když jsem se ocitla poprvé v našem bytě sama, byl pro mě najednou problém

  • vůbec vyjít na ulici.
  • přejít přes silnici (kdo se někdy v Turecku nebo třeba kdekoliv v Asii pokoušel přejít bez semaforů přes silnici, ví, že je to pro začátečníka docela zajímavá zkušenost).
  • používat značně exotickou a komplikovanou istanbulskou veřejnou dopravou.

A co bylo snad nejhorší – když už jsem se odhodlala vyjít z domu a někam se dopravit, nedokázala jsem nic zařídit, protože mě přepadnul hrozný strach, že se nedomluvím. Bylo mi extrémně nepříjemné jít do obchodu a koupit si třeba chleba nebo zeleninu.

Zajímavé je, že podobným situacím jsem již byla předtím na cestách v zahraničí vystavená mnohokrát a vždycky jsem se s nimi relativně snadno dokázala vyrovnat. Najednou se pro mě ale staly zdrojem až paralyzujícího strachu.

A tak jsem první dny svého samostatného života v Turecku strávila zavřená doma mezi čtyřmi stěnami. Sledovala jsem seriály na počítači. Věnovala jsem velkou část své energie přemýšlení, jak by jinde bylo všechno mnohem lepší a moje problémy by jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Aby toho nebylo málo, přidal ke všem obavám ještě obrovský strach z hrozícího zemětřesení. I pobyt v bytě byl pro mě byl najednou problém. Kolik energie jsem věnovala neustálému promýšlení míst, kam bych se v bytě vrhla, pokud by zemětřesení začalo!

Ani jsem se nenadála a místo zkušené cestovatelky tu najednou byla totálně vystrašená holka.

A proč jsem se vlastně odhodlala o téhle své zkušenosti psát?

Za krásnými fotkami a skvělými zážitky ze zahraničních cest nebývá většinou vidět, že cestování, pohyb v cizině na vlastní pěst a komunikace v cizích jazycích můžou být taky příčinou parádního stresu. A ten může zaútočit ze zálohy dokonce i tehdy, když si myslíte, že už máte všechno dávno zmáknuté.

Viděla jsem v zahraničí dost lidí, kteří se rozhodli to zabalit. Koupili si letenku a odletěli domů. Viděla jsem i takové, kteří sice na místě fyzicky zůstali, ale v hlavě to vzdali – omezili kontakt se svým okolím na naprosté minimum a veškerý svůj čas trávili skypováním domů (a stěžováním si, jak je v té které zemi všechno špatně.)

Podobné pocity – snaha o útěk, uzavření se před okolím nebo neustálé stěžování na „ty druhé“ bez nichž by byl náš život mnohem lepší, nás mohou potkat kdykoli procházíme náročnějším životním obdobím…

A jak jsem se z toho pomyslného dna zase odrazila? Sepsala jsem pro vás dva jednoduché kroky, které mi pomohly tenkrát v Turecku a osvědčily se mi i v mnohých situacích později.

Krok číslo 1

Přestat ze svých problémů vinit svoje okolí.

Tyhle věty si dnes opakuju tak často, jak to jenom jde: Chyby, které vidíme na ostatních, vypovídají jen málo o tom, jací jsou ti druzí. Jsou ale velice dobrým odrazem toho, jací jsme uvnitř my sami. Do situace, v níž se nacházíme, jsme se dostali my, a jedině my se z ní zase můžeme dostat ven.

V Istanbulu jsem se musela naučit přestat kolem sebe kopat na všechny strany. Uvědomila jsem si, že nemá smysl lpět na tom, že všechno kolem mě je špatně. Místo toho jsem začala přemýšlet nad tím, co můžu já začít dělat jinak, abych se cítila lépe.

Krok číslo 2

Jít krůček po krůčku proti svým obavám.

Málokdy se podaří zbavit se všech svých strachů najednou. Naopak, když před sebou najednou spatříme tu hromadu všeho, co je třeba změnit, může nás to snadno uvrhnout zpátky do letargie. Začít věci měnit po malých krocích je ale většinou zvládnutelné.

V Istanbulu jsem si začala na každý den dávat malé úkoly.

Naučila jsem se přecházet přes silnici. (Tenhle trik byl můj oblíbený, když jsem byla malá. A dá se skvěle využít i kdekoliv na cestách, kde vám přecházení připadá jako nerozlousknutelný oříšek – stačí prostě počkat, až k silnici dorazí další přecházení chtivá osoba a přejít spolu s ní.)

Začala jsem – i se špatnou turečtinou – všechno nakupovat a zařizovat sama. Světe div se – zjistila jsem, že se dokážu domluvit! Většina Turků má totiž takovou radost, když se setká s cizincem, který mluví (nebo se alespoň snaží mluvit) turecky, že v klidu a pohodě vydrží i několik minut, zatímco vy se snažíte stvořit jednu větu.

Zároveň jsem se zapsala do jazykového kurzu turečtiny. Jak rostly moje znalosti, rostlo i moje sebevědomí, a obráceně – čím více jsem si věřila, tím snadnější bylo domluvit se.

Začala jsem se sama pohybovat po Istanbulu a používat veškerou dopravu, kterou jsem potřebovala (to v Istanbulu zahrnuje autobusy, metrobus, vlak, metro, tramvaj, dolmuš, minibus, lodě a kdovíco ještě). Při pohybu po městě jsem se ztratila snad tisíckrát. Vždycky jsem se ale nakonec zase našla.

Když jsem začala vlastní obavy aktivně překonávat, ukázalo se, že když se do toho vrhnu, spousta dalších obav se rozplyne, aniž bych pro to musela něco dělat.

Najednou jsem ve veřejné dopravě začala rozumět lépe než leckterý Turek. Najednou jsem se dokázala plus minus na čas dostat tam, kam jsem potřebovala (Půlhodina zpoždění se v istanbulské dopravní džungli nepočítá, no ne?) Najednou mě nákupy potravin a rozhovory s prodejci začaly bavit. Najednou se můj paralyzující strach ze zemětřesení začal dostávat na snesitelnou úroveň…

Na papíře to zní jednoduše. Jen já sama ale vím, kolik za tímhle procesem bylo krve, potu a slz. No tak dobře, na žádnou krev si nevzpomínám. Potu z nervozity ale bylo docela dost. Slz nepočítaně.

Pokud jste právě někde na delším pobytu v cizině, chystáte se na něj, potřebujete se domlouvat cizím jazykem a máte z toho strach nebo se v jakékoli jiné situaci setkáváte s podobnými pocity, jaké jsem kdysi zažila já, nevěste hlavu. Stává se to. Někdy dokonce i v situacích, se kterými máme už spousty zkušeností a myslíme si, že je zvládneme levou zadní.

Dobrá zpráva je, že všechny tyhle nepříjemné pocity se dají omezit a můžou i vymizet docela.

Všechny zdánlivě nepřekonatelné problémy, které jsem kdy v životě kolem sebe viděla, a strachy s kterými jsem bojovala, nebyly totiž většinou odrazem toho, co se dělo kolem mě, jako spíše toho, co se dělo v mojí hlavě.

Miluju cizí jazyky a cestování. Protože mi znalost cizích jazyků změnila život, chtěla bych inspirovat ke studiu cizích jazyků i ostatní.

Přála bych si, abychom učení cizích jazyků začali konečně brát jako zábavu, a proto jsem napsala e-book Jak se konečně naučit cizí jazyk. Doporučuju všem, kteří mají stále ještě pocit, že ucit se cizí jazyky je hrozná dřina!

Více o mých zkušenostech s cestováním a jazyky a o tom, jaké byly moje začátky, si můžete přečíst tady.

Pokud máte chuť, moje stránky na facebooku najdete tady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *