Jak jsem konečně začala dělat práci, která mě baví

Můj kadeřník pracuje ve vlastním malém kadeřnictví. Chodím k němu pravidelně už pár let. Jednak proto, že máme podobný vkus. Jednak proto, že obdivuju jeho zápal pro vlastní práci.

Před dvěma lety jsem s ním v kadeřnictví měla tento rozhovor.

Já: „Já vám závidím.“

Kadeřník (překvapeně): „A to jako proč?“

Já: „Děláte práci, která vás baví. Lidi k vám rádi chodí. Jste svým vlastním pánem.“

Kadeřník (po chvíli přemýšlení): „Hmm…když nad tím tak přemýšlím, tak mi vlastně nic nechybí.“

Já: „To já nic pořádného neumím…“

 

Ještě před dvěma lety jsem si myslela, že neumím nic, co by stálo zato. Že jedinou možností, jak se můžu živit, je trávit svůj čas v zaměstnání, v němž jsem – i přes chuť pracovat a ambice – nedokázala dosud nikdy nalézt uspokojení.

Tenhle příběh se ale začal psát už na gymplu…

Tenkrát jsem věděla, že jazyky mě fakt baví. Šly mi docela dobře. Zároveň jsem byla zapálená čtenářka, taky jsem ráda psala (do šuplíku.) Pamatuju si, že práce překladatele mi tenkrát přišla jako práce snů.

Nikdy mě ale nenapadlo, že bych já skutečně překladatele mohla někdy dělat… Proč? Myslela jsem si totiž, že:

1)Nejsem dost dobrá

Tehdy jsem si moc nevěřila. A proč taky? V jazycích jsem nebyla nejlepší ani ve třídě. Vždyť na mých vysvědčeních z jazyků i češtiny často bývaly spíš dvojky než jedničky.

Vždycky se ve třídě našel někdo, kdo na tom byl v každém jazyce líp než já. Jak bych mohla uspět ve světě s tvrdou konkurencí? V takovém oboru se prosadí jen výjimečně talentovaní lidé, a to já nejsem.

2)Taková práce je hrozně nejistá a nedá se s ní pořádně uživit (s výjimkou těch, které mají obrovské štěstí)

Považovala jsem za rozumné jít studovat něco, co mi umožní najít si později pořádnou, stabilní a perspektivní práci

Všude kolem se říkalo, že frčí technické obory. Absolventi technik to budou mít v životě jednoduché! Absolventi humanitních oborů nejspíš skončí s mizerným platem nebo někde na pracáku…

Abych neměla rozhodování nijak jednoduché, šla mi kromě jazyků dobře i matika. „Když jsi dobrá v matice, měla bys jít na nějakou technickou školu. Umět jazyky je sice výhoda, ale měla bys k tomu umět ještě něco pořádného.“ Technické obory mi ale prostě neříkaly zhola nic.

Nakonec jsem souběhem vícero okolností šla studovat na pražskou ekonomku. I když jsem byla přijatá taky na studia francouzštiny. Jenže – ekonomka – to je přece perspektivní škola!

A jaké přineslo moje rozhodnutí ovoce? Šest let jsem strávila na vysoké škole, z jejíhož učiva mě dobré tři čtvrtiny vůbec nezajímaly. Přišlo mi to ale normální – učení není od toho, aby to byla zábava. Škola se přece studuje proto, aby člověk udělal zkoušky a získal titul.

Po škole (a nějakém čase stráveném v zahraničí) přišlo dalších 6 let, během nichž jsem vystřídala čtyři různé práce spjaté více či méně s ekonomkou. Do nové práce jsem ze začátku nastupovala s nadšením a ambicemi. Nikdy to ale netrvalo dlouho. Přestože jsem se vší silou snažila najít v každé své práci zalíbení, prostě mi to nešlo.

Nechápala jsem proč. Vinila jsem svoje pracovní pozice. Vinila jsem sebe, že  jsem divná. Trvalo mi docela dlouho, než jsem pochopila, že nemůžu dělat práci jenom pro práci. Nemůžu být v nějaké práci dobrá, když mi její výsledek ve skutečnosti je celkem ukradený.

Nechci si na ty roky stěžovat. Během nich mě potkalo neskutečné množství úžasných událostí. Dozvěděla jsem se spoustu věcí sama o sobě.

Přesto se ale nemůžu ubránit otázkám, kolik trápení bych si ušetřila, pokud bych tenkrát na konci gymplu neposlechla takzvaný zdravý rozum, ale šla studovat tam, kam mě moje srdce táhlo nejvíce.

A jak to bylo dál? Otěhotněla jsem a šla na mateřskou. Jako moderní ambiciózní maminka jsem si ještě v těhotenství plánovala, že nejpozději do dvou let dám syna do školky a půjdu zpátky do práce. Nedovedla jsem si vůbec představit, jak budu bez práce fungovat tak dlouhou dobu. Cha!

Už pár měsíců po porodu začínalo být jasné, jak se bez neustálého docházení do zaměstnání cítím skvěle. Kolik myšlenek, které mě nikdy předtím nenapadly, protože na to prostě „nebyl čas,“ se mi vyrojilo v hlavě! Na kolik otázek, které mě léta trápily, jsem najednou našla odpověď!

Taky jsem si začala uvědomovat, že nemám nejmenší chuť syna jen tak někam odložit, abych mohla jít takzvaně vydělávat peníze. Začala jsem chápat, že naskočit zpátky do klasického pracovního koloběhu už možná nedokážu.

Jenže co s tím? Žijeme přece ve světe, kde si nějak vydělávat potřebuje každý.

Udělám teď malou odbočku a položím vám dotaz – myslíte si, že kdybyste zítra získali pár desítek nebo stovek milionů, všechny vaše problémy by se vyřešily, a vy byste až do konce života byli neskonale šťastní? Já ne.

Práci chápu jako činnosti, která by mě měla naplňovat a která by mi zároveň měla přinést dostatek peněz, abych se uživila. Chápu ji jako nedílnou součást svého života a zdroj svého osobního štěstí.

Nevěřím tomu, že je pro člověka přirozené nebo přínosné nedělat nic.

Nedokážu ale najít smysl v práci, do které chodím pouze a jenom proto, abych se uživila. Nechci mít také práci, která mi sice zajistí dostatek peněz, ale brání mi v ostatních aspektech mého života, které jsou pro mě osobně důležité (dostatek času s mou rodinou, možnost cestování déle než na pár dnů či týdnů…)

Mnohokrát jsem si kladla tuto otázku: V lepším případě mi na tomto světě zbývá ještě pár dekád života. Opravdu je chci naplnit činností, ke které nemám žádný vztah?

Pár měsíců po porodu mého syna proběhl rozhovor s mým kadeřníkem zmiňovaný v úvodu článku. Sama teď nemůžu uvěřit, že jsem ještě před necelýma dvěma lety věřila tomu, že nic, co by stálo zato, neumím.

Po devatenácti letech školního vzdělávání a šesti letech praxe! Čtvrt století úsilí a pořád nic? Pcha! Někde je něco špatně.

Mozek jsem měla neustále zavařený přemýšlení nad tím, co bych tedy vlastně mohla dělat. Nakonec jsem to rozlouskla.

Asi rok po narození mého syna mi práce opravdu začala naléhavě chybět. Nemyslím tím chození do zaměstnání. Chyběla mi možnost něco vytvářet. Mít nějakou vlastní činnost, které se budu věnovat. Činnost, která mě bude bavit a naplňovat a ve které budu dobrá.

A teprve tehdy mi to došlo. Cvak. Vždyť už na gymplu jsem chtěla překládat!

„Jenže na to neumíš dost,“ ozýval se můj vnitřní hlásek. „Taky jsi toho spoustu zapomněla…“

Tentokrát už jsem se ale sama sebou zastavit nenechala.

Najednou do sebe všechno zapadlo jako skládanka puzzle. Jakmile jsem se rozhodla, dokázala jsem si domluvit překladatelské zakázky pro jednoho bývalého zaměstnavatele. Vždycky jsem si myslela, že podnikat je strašně těžké. No…založit si na úřadě volnou živnost mi zabralo asi 5 minut.

Události nabraly spád. Aniž bych se nějak zvlášť snažila, dostala jsem z různých stran pár dalších nabídek na překladatelskou práci.

Moje spokojenost s vlastním životem rapidně vzrostla. Když jsem byla spokojená se svou vlastní prací, vyřešila se „sama od sebe“ spousta různých bolístek, které jsem si v sobě do té doby nosila.

Když jsem si splnila jeden sen, najednou jsem získala odvahu plnit si i sny další. Vždycky mě hrozně bavilo psát. A ejhle … mám svůj blog. Napsala jsem e-knihu a v hlavě už se mi rojí myšlenky na další.

Najednou mám v hlavě tolik plánů a nápadů, že nevím, na který se dřív vrhnout.

Není to úžasné, jak se svět zjednodušil, když jsem prostě a jednoduše šla za tím, co chci? Žasnu nad tím, že mi trvalo předlouhých ČTRNÁCT LET (od maturity) než jsem sebrala odvahu a svůj sen být překladatelkou jsem uskutečnila. Měla jsem štěstí. Mnoho lidí se nikdy neodhodlá si svoje sny splnit.

A jak jste na tom vy? Děláte v životě to, co chcete? Anebo prostě jenom chodíte do práce?

Miluju cizí jazyky a cestování. Protože mi znalost cizích jazyků změnila život, chtěla bych inspirovat ke studiu cizích jazyků i ostatní.

Přála bych si, abychom učení cizích jazyků začali konečně brát jako zábavu, a proto jsem napsala e-book Jak se konečně naučit cizí jazyk. Doporučuju všem, kteří mají stále ještě pocit, že ucit se cizí jazyky je hrozná dřina!

Více o mých zkušenostech s cestováním a jazyky a o tom, jaké byly moje začátky, si můžete přečíst tady.

Pokud máte chuť, moje stránky na facebooku najdete tady.

11 odpovědí na “Jak jsem konečně začala dělat práci, která mě baví”

  1. Já jsem si teď nově zařídila práci na částečný úvazek, která mě určitě bude bavit, ale žádný splněný sen to není. Jen jsem věděla, že teď potřebuju stabilní příjem a tohle na mě křičelo, že mám jít sem, tak uvidíme, koho tam mám potkat nebo co pochopit a pak zase za nějakou dobu (odhaduju rok a více) dál. Současně tím, že je to jen půl úvazku, zůstává mi pořád ještě dost času a energie na své vlastní podnikání a kreativní aktivity. Tak uvidíme, jak to půjde. Je to pro mě něco nového. 🙂
    Díky za inspiraci a za každého člověka, co se nebojí jít za svými sny, jako Vy 🙂

    1. Děkuju! Já to teď beru tak, že je to celoživotní proces. Takže určitě je super nebát se experimentovat a zkoušet, co mi bude vyhovovat a co nového mi to do života přinese. Za klíčovou u sebe považuju tu změnu, že jsem se rozhodla jít tam, kam mě to táhne, a ne tam, kde jsou tzv. jistoty. Rozdíl v tom, jak se teď cítím, je opravdu neuvěřitelný!

      1. Ja jsem zase naopak po 14 letech zase zamestnancem francouzske firmy, abych alespon nejak tu francouzstinu vyuzil. Predtim jsem delal preklady technicke dokumentace pro francouzskou automobilku. To ale bohuzel prodejem prodejni site ve stredni Evrope skoncilo…

        1. Tak hlavně, jestli jste spokojený. Já si teď návrat do zaměstnání moc nedovedu představit, ale třeba to bude za pár let jinak:-)

  2. Výstižně napsáno. 👍 Jsem právě ve fázi, kdy jsem našla něco, co mě baví, ale zatím netuším, jestli mě to uživí. Každopádně hodlám vytrvat, protože už nikdy nechci být zaměstnaná. 😊 Tak držím nám všem podobným palce! ✊😉

  3. Jak já Vám závidím. Změnila jsem práci, protože jsem se v té předchozí nudila a zjistila jsem, že mě to v té nové vůbec nebaví a neuspokojuje. Jsem nervově na dně a přemýšlím, co se sebou….

    1. mám to přesně to samé. Odešla jsem z práce kde toho začalo být moc, ale bavila mě až na drobnosti. Teď jsem v práci kde mě to nebaví vůbec a uvažuji, že skončím a ve zkušební době. Pokoukám po oboru v IT, protože počítače já měla vždycky ráda.

      1. Katko, přeju hodně štěstí při hledání! Sama vím, že to není jednoduché. Já mám v poslední době navíc ještě požadavek, aby mi moje práce dávala nějaký smysl, kromě toho, aby mě bavila a vydělala mi peníze. A to už je opravdu celkem oříšek:-)

    2. A jak jste dopadla, Danielo? Já si v zaměstnáních celkem užila, vyzkoušela jsem několik, všude mi něco lezlo na nervy, a teprve pak mi došlo, že se prostě musím zařídit jinak:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *