Fotit či nefotit, to je oč tu běží…

Když jsem začínala psát blog, měla jsem jasno. Světlo online světa nikdy nespatří moje fotky, kde

  • Vypadám blbě, protože mám za sebou téměř 40kilometrový pochod
  • Vypadám blbě, protože mám mastné vlasy
  • Vypadám blbě, protože jsem právě vstala
  • Vypadám blbě, protože zrovna něco jím
  • Vypadám blbě z nějakého jiného důvodu

Uplynulo teprve pár měsíců, a je čím dál tím zřejmější, že tato mnou stanovená pravidla dokážu dodržet jen s velkými obtížemi. Jak je možné, že ačkoliv jsem strávila tolik času v zahraničí, trpím (relativním) nedostatkem obstojných cestovatelských fotek sebe sama?

Nikdy v životě jsem neměla vlastní fotoaparát. Mobil, kterým by se daly fotit alespoň trochu použitelné fotky, vlastním asi čtyři roky.

Realita je taková, že kdyby nebylo mých  ochotných kamarádů a jiných mně drahých osob, neměla bych nejspíš na blog vůbec co dát. Focení mě prostě nebaví. Z míst, kde jsem se pohybovala na vlastní pěst, nemám většinou ani jednu jedinou fotku.

A víte co? Zjistila jsem, že bez fotek můžu s klidným srdcem žít.

Ani trochu mě nebaví probírat se hromadami uložených fotek nebo je nedej bože třídit. Spousty fotek na mém disku jsem si všimla až teď – kvůli blogu. Fotky z cesty do Číny jsem si vyžádala od kamaráda asi před dvěma měsíci (po více než pěti letech!), a to opět hlavně kvůli blogu.

Jak mě nebaví fotky vytvářet, snad ještě méně mě baví na nich pózovat. (O to vtipněji jsem si připadala, když jsem se s mobilem v ruce snažila nafotit nějaké pěkné fotky sama sebe pro svůj e-book.)

Ne snad že bych měla nějakou panickou hrůzu z toho, jak budu na fotce vypadat. (Mimochodem – víte, na co se na fotografiích díváme nejdříve? No přeci sami na sebe! Ha! O důvod míň se vlastním vzhledem na fotkách zabývat – nikdo jiný se ná vás totiž pořádně dívat nebude.)

Na cestách a výletech mě nejvíce baví rozhlížet se po okolí, čerpat inspiraci a podněty k přemýšlení. Bez mučení se přiznám, že focení mě při těchto aktivitách hrubě ruší.

Komu a k čemu ty tisíce dokonale komponovaných fotek s rozlišením několik megapixelů uložené v našem počítači vlastně slouží?

Moderní technologie nám do života vnášejí mnoho iluzí. Digitální fotografie se nás snaží přesvědčit, že s jejich pomocí si dokážeme uchovat všechno, co jsme prožili. Kajícně se přiznávám, že po narození syna jsem i já této iluzi na nějakou dobu podlehla. Stejně tak jako ve většině jiných životních situací tu ale platí: dobrý sluha, ale zlý pán.

Když se snažíme co nejvěrněji vyfotit západ slunce na pláži, možná si pro samé soustředění ani nestačíme pořádně všimnout, na jakou nádheru se v tu chvíli díváme.

Když se snažíme o co nejlepší panoramatickou fotku z vyhlídky, na níž jsme s námahou vystoupili, zapomeneme si vychutnat vyhlídku samotnou, natož abychom si povšimli, jak nad námi krásně zpívají ptáci.

Místo abychom si s náhodným kolemjdoucím, kterého jsme požádali o vyfocení, popovídali, zlobíme se na něj v duchu, že nám špatně vyfotil naši plánovanou profilovku.

Pohybujeme se po světě s mobily na focení selfie a selfie tyčemi, a nemusíme se tedy s žádným kolemjdoucím už pouštět do řeči vůbec. (Stejně tomu nešikovi to focení nikdy pořádně nešlo.)

Čím méně věcí, tím více zážitků je heslo, které se snažím razit (nejen) při cestování. Věřím, že se dá s úspěchem aplikovat i na fotografie.

Fotky jsou přece dobré k tomu, abychom nezapomněli, namítnete asi. Abychom si po letech mohli připomenout, kde všude jsme byli, co skvělého jsme tam viděli a zažili. Co když nás ale přemíra focení o spoustu zážitků a podnětů ochuzuje?

Absence či minimum fotografií nám do života přináší jednu nezanedbatelnou svobodu. A sice – možnost pamatovat si naše zážitky přesně tak, jak si to přejeme jen a jen my.

Miluju cizí jazyky a cestování. Protože mi znalost cizích jazyků změnila život, chtěla bych inspirovat ke studiu cizích jazyků i ostatní.

Přála bych si, abychom učení cizích jazyků začali konečně brát jako zábavu, a proto jsem napsala e-book Jak se konečně naučit cizí jazyk. Doporučuju všem, kteří mají stále ještě pocit, že ucit se cizí jazyky je hrozná dřina!

Více o mých zkušenostech s cestováním a jazyky a o tom, jaké byly moje začátky, si můžete přečíst tady.

Pokud máte chuť, moje stránky na facebooku najdete tady.

3 odpovědi na “Fotit či nefotit, to je oč tu běží…”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *