Cestuju nalehko, žije se mi lehce

Došlo mi to až nedávno. A zpětně si říkám, jak jsem byla natvrdlá. Jsem totiž velký zastánce cestování s co nejméně věcmi.

Na cestách mám pocit, že každá věc, kterou s sebou vezu navíc, mě tíží jako kámen. (A aby taky ne, když se na mě posměšně šklebí z mého zavazadla, kdykoliv do něj nakouknu.)

Nedávno jsem to ale konečně pochopila. To, jak se dokážu sbalit rychle, snadno a s minimem předmětů, se u mě rozhoduje už dávno před cestou samotnou.

Začnu trochu zeširoka.

V mém životě bylo několik let, kdy jsem pendlovala mezi kolejí, bytem rodičů a v mezidobí vyrážela na několikaměsíční cesty do různých koutů světa.

Několik let jsem díky tomu vlastnila v podstatě jen to, co jsem dokázala sama zabalit a unést. Tedy zhruba tolik, kolik se dá spakovat do jednoho kufru nebo krosny a malého batůžku.

(A dodávám, že sbalit se kamkoli na jakkoli dlouho byla pro mě otázka chvilky.)

Tehdy jsem také dokázala vyjít s docela málo penězi. Když už jsem něco vydělala, většinou to padlo na nějakou tu cestu do zahraničí.

Prošla jsem si ale i dvěma obdobími úplně opačného charakteru. Nazvala bych je „období hromadění.“ Dnes žasnu, jak neskutečné množství krámů jsem během těchto období, která trvala řádově pouhé měsíce, dokázala nashromáždit.

První období hromadění začalo, když jsem se odstěhovala z Turecka, rozhodla se pověsit neustálé přesouvání z místa na místo na hřebík a usadila se v Praze. Tehdy jsem také začala pracovat ve svém prvním „dospěláckém“ zaměstnání na plný úvazek.

Poprvé v životě jsem měla pravidelný příjem. A zároveň taky prázdný prostor, který vzniknul spolu s přestěhováním a ukončením několikaletého vztahu.

Najednou jsem pořádně nevěděla, co dělat se svým volným časem. Nenapadlo mě tehdy nic lepšího než velkou část volna trávit v obchodních centrech a také – samozřejmě – nakupovat.

Že jsem se vracela několikrát týdně domů s taškou obsahující nový kousek oblečení nebo nějakou „nepostradatelnou“ kosmetiku, mi přišlo docela fajn.

Když jsem se ale o půl roku později stěhovala do nového příbytku, trochu mě zarazilo, že můj majetek, který při nastěhování v létě čítal objem zmiňovaného jednoho kufru + baťůžku, má v zimě objem asi pětinásobný. (Podotýkám, že jsem nestěhovala žádný nábytek.)

Podruhé jsem potřebě hromadění podlehla o několik let později – po porodu mého syna. S pocity nejistoty novopečené matky jsem hltala informace o tom, co malé miminko potřebuje. A – ze všech stran se na mě valily informace, že je toho hrozně moc!

Co se týče cestování, nerada na tuto dobu vzpomínám. Nebyla jsem schopná kamkoli odjet jiným dopravním prostředkem než autem, naloženým až po okraj kufru rozličnými dětskými „nezbytnostmi.“

Mrazí mě dnes z toho, jaké snadné řešení se mi nabídlo v situacích, kdy jsem se cítila nejistá a bezradná. Když si nevíš rady – kup si tohle a támhleto!

A tak se jsem svůj domov zaplnila roztodivnými předměty, protože „TOHLE dnes potřebuje každý,“ „TOHLE se může někdy hodit“ anebo „když je TO tak výhodné, bylo by hloupé si TO nekoupit.“

Nejsem hromadící typ. Naopak. Život mi přijde mnohem méně komplikovaný,  když toho vlastním celkem málo.

Po obou zmíněných obdobích jsem se nepotřebných věcí začala zbavovat, jak jen to šlo. (A vlastně to tak trochu pokračuje dodnes.) Jinak bych se z té záplavy předmětů asi zbláznila.

Děsí mě,  jak je – co se týče pořizování věcí – snadné propadnout nezdravému stavu, až téměř závislosti.

Abych dosáhla toho, že vlastním jen to, co opravdu potřebuju, mi ještě ledasco chybí (tedy vlastně spíš přebývá). Ale už dnes cítím, že zbytečností nemám moc. Žije se mi díky tomu mnohem lehčeji.

(Pro představu – s mým mužem, synem a v očekávání dalšího potomka obýváme byt o velikosti necelých 60 m2 a pocitem nedostatku prostoru netrpím.)

Nastolit si v životě s věcmi rovnováhu, se mi podařilo až potom, co jsem si uvědomila, že:

1. Čím více dám věcem prostoru, tím více si ho pro sebe zaberou

Tak schválně, zní vám následující věta logicky? Jakmile získáme pocit, že se do našeho domova už nevejdeme, je čas pořídit si větší.

Jenže ouha – může se stát, že ani prostor v novém domově po nějaké době  nestačí.

Když si uvědomím, kolik nových domů a bytů se u nás v posledních letech staví, aniž by zároveň stoupal počet obyvatel naší země – nabízí se mi jedna otázka. Proč najednou potřebujeme o tolik více prostoru než naši předci?

Nakupování a vlastnění věcí se dnes nosí. K tomu potřebujeme samozřejmě obývat větší prostor. Čím větší prostor, tím méně nás to nutí zamýšlet se nad tím, kolik věcí si do něj vpustíme, tím menší nutnost se zbytečností zbavovat.

(Co když se to bude ještě někdy hodit? Máme tu přece dost místa, abychom to někam uložili.)

Pokud dlouho žijeme na jednom místě nejspíš si toho ani nevšimneme. Ale stačí tak jednoduchá věc jako stěhování a šok nad tím, kolik toho ve skutečnosti vlastníme, je obrovský. (Sama jsem si párkrát ozkoušela na vlastní kůži.)

Vím – na začátku jsem slíbila, že budu psát o balení na cesty, že. No, jsem dnes nějak ukecaná…

Takže – pokud tuhle jednoduchou zákonitost vztáhnu k balení, platí taky!

Sledujte – než se do balení vrhnu, vyberu si vždy zavazadlo, které bude cestovat se mnou. (Máme doma jeden kufr středních rozměrů, dvě různě velké krosny a pár malých batůžků.)

A to nejlepší – ať si vyberu cokoliv, pokaždé, když s balením skončím, je mé zavazadlo zcela plné až narvané. Jednou kufr, jednou krosna, jindy pidi batůžek.

Čím větší zavazadlo si na začátku vyberu, tím více věcí si s sebou vezu!

Jakmile totiž vidím, že někde zbývá ještě nějaký prostor, mám tendenci si vzít ještě toto a tamto – třeba se to bude hodit.

Tak dost! Na cesty sama sobě dovoluju vzít maximálně tolik, kolik jsem schopná komfortně unést. A že nejsem žádný silák, znamená to pro mě jediné. Čím méně toho bude, tím se budu cítit pohodlněji.

2. Čím více toho vlastním, tím jsem nervóznější

Povšimli jste si někdy, kolik se toho točí kolem vlastnění a vlastnictví?

Při hodnocení práce se běžně uplatňuje rovnice více peněz = lepší práce (= více věcí, které si za to můžeme koupit.)

Ale tím to nekončí. Lásku svým nejbližším vyjadřujeme tak, že jim darujeme nějaký předmět.

Vlastnění předmětů považujeme za natolik důležité, že pokud nám někdo nějaký majetek zcizí, uvaluje na něj společnost tvrdé tresty.

Kolik z času, který nám byl v životě dán, vyměníme za to, abychom toho mohli vlastnit co nejvíce?

Přináší nám vůbec vlastnění skutečnou radost a pocit spokojenosti?

Zjistila jsem, že pokud vlastním málo, a to jen takových věcí, které mi opravdu vyhovují, můžu říct, že se cítím spokojeně. Pokud ale množství věcí, kterými se obklopuju, přesáhne určitou mez, stanou se z nich prostě krámy.

Vnímáte to taky tak? Schválně, jak dlouho jste se radovali z mobilu nebo nového páru bot, co jste si naposled koupili?

Cokoli si pořídím, usurpuje si určitý prostor v mém životě. Nákupem to totiž nekončí. Musím u sebe doma pro danou věci určit nějaký prostor. Musím věnovat nějaký čas její údržbě (třeba ji prát nebo utírat prach na jejím povrchu.)

A pokud mi doslouží nebo nedejbože zjistím, že mi vlastně nikdy nesloužila, musím vymyslet, komu ji darovat nebo prodat. (Vyhazování toho, co se da ještě použít, ze srdce nesnáším.)

Vlastnění zbytečných předmětů mě jednoduše okrádá o čas, kterého si hluboce vážím.

3. Čím více toho vlastním, tím hůř se mi balí na cesty (a obráceně)

Tak a jsem konečně u toho. S balením to u mě funguje úplně jednoduše.

Čím více věcí jsem kdy vlastnila, tím pro mě bylo balení těžší. Uvěřila jsem, že se bez nich neobejdu.

Dokázala jsem strávit spoustu času rozhodováním, zda si sbalit tohle nebo támhleto tričko (anebo raději obě dvě?) co všechno si vzít s sebou za kosmetiku, a kolik sbalit prášků na všechny možné hrozné nemoci, které mě můžou potkat.

V časech, kdy moje vlastnictví čítalo jen pár švestek, bylo balení až nehorázně jednoduché. Prostě jsem si na cestu sbalila všechno, co jsem měla.

Do stadia, kdy můžu cestovat nalehko, a tudíž s lehkostí, se dnes navracím. Kromě přirozené radosti, kterou mi to přináší, mě v tom utvrzuje i možnost ukázat svému synovi, že cestovat (a žít) s málem je možné.

Čím dál tím více zjišťuju, že nevlastnit toho moc je pro můj spokojený život celkem nezbytná podmínka.

Miluju cizí jazyky a cestování. Protože mi znalost cizích jazyků změnila život, chtěla bych inspirovat ke studiu cizích jazyků i ostatní.

Přála bych si, abychom učení cizích jazyků začali konečně brát jako zábavu, a proto jsem napsala e-book Jak se konečně naučit cizí jazyk. Doporučuju všem, kteří mají stále ještě pocit, že ucit se cizí jazyky je hrozná dřina!

Více o mých zkušenostech s cestováním a jazyky a o tom, jaké byly moje začátky, si můžete přečíst tady.

Pokud máte chuť, moje stránky na facebooku najdete tady.

2 odpovědi na “Cestuju nalehko, žije se mi lehce”

  1. Nádherný a hlavně 100 % pravdivý ….. také s kamarádkou dost cestujeme ale vzhledem k mému věku se nepouštíme do nějakých rizik … škoda , že nejsem mladá ….. přeji Vám moooc cestovatelských úspěchů a užívejte život ..

    1. Moc děkuju! Myslím, že trochu riskovat se může v jakémkoli věku:-) Ale záleží samozřejmě, jak se kdo na co cítí. Já při cestování nijaká extra rizika nevnímám, asi je to otázka zvyku. Ale je pro mě třeba zase těžké si sednout za volant a řídit…:-) Přeju ať se vše daří!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *